Deník náladové puberťačky: 7.3 - 13.3

Hezké pozdní odpoledne vám všem!

Dnes je pátek a to je čas na to, abych si opět postěžovala a vylila si své citlivé srdéčko. Dnes toho na něm mám opravdu hodně, takže vás předem upozorňuji, že rozkliknutí článku je na vlastní nebezpečí. Nechci mít na svědomí něčí infarkt až uvidí, jak je to moje povídání dlouhé :D Ale podle toho, co spoustu z vás píše to vypadá, že vás to zase tolik neotravuje, některé kupodivu i baví (což jsem nepochopila, ale nevadí :D) a za to jsem opravdu moc ráda. Je fajn vědět, že to tady nepíšu jen tak do větru, ale pro lidi, kteří si to vážně čtou a ten můj nezajímaví život je aspoň trošku zajímá :) Dosti zbytečných řěčí (kterých beztak bude v článku ještě dost) a šupky dupky na to nekonečné psaní pro mě a nekonečné čtení pro vás :)

Som pekla zdravé žitné sušenky s karobem a brusinkami. Vlastní výmysl :D Ale povedly se...překvapivě :))

Čím bych tak měla začít? Asi nejdříve proberu to úplně nejhorší, co jsem za tento týden prožila a přesto špatné se přesunu až k těm lepším věcem a nakonec k těm nejbáječnějším zprávám. Ano, překvapivě to dnes nebude jen depresivní čtení :D Ale k tomu se teprve dostanu.
Už v minulém deníčku jsem vám psala, že jsem se v pátek před týdnem nechutně přejedla. Ano, záchvat. A v neděli přišel další. Celý víkend jsem totiž byla psychicky víceméně v háji a v neděli už jsem se neudržela a sežrala všechno, na co jsem přišla. Kromě toho, že jsem se samozřejmě neubránila výčitkám a představám, jak se mi všechen ten cukr a tuk ukládá v těle, mi bylo neuvěřitelně blbě. A byla jsem z toho šíleně unavená, takže jsem se natáhla u mamky v pokoji na gauč, zachumlala se pod deku, pustila si pohádku na ČT 1 a usnula. Měla jsem pocit, že spím hrozně dlouho, ale ve skutečnosti to nebyla ani čtvrt hodina. Pak mě totiž vzbudila ségra (která teď mimochodem taky má depky ze školy, ale naroozdíl ode mě trochu vážnější- bude maturovat, tudíž poslední dobou nejsem jediná, kdo se cpe sladkým více, než je zdrávo :D), abych se s ní jela projet na kole. Upřímně se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem jela. Sice jsem se pořád cítila hrozně narvaně, ale nemůžu říct, že bych si první pořádnou jízdu po zimní abstinenci neužila. Bylo to moc fajn a já bych si to bývala byla ještě prodloužila, ale to už se ségře nechtělo :D Asi není zvyklá sportovat s nacpaným břichem. Né že bych já s tím měla nějaké zkušenosti :D
Po příjezdu domů jsem měla ještě docela dost energie a tak jsem si ještě krátce zavičila. Večer si dala jen zeleninovou večeři, protože přecpanost se mě ještě pořád držela, upekla si žitné sušenky (mimochodem perfektní :D) a snažila se nepřemýšlet nad školou a říkat si, že všechno bude zase dobré.
Jenže v pondělí to bylo děsný. Myslela jsem, že mi v té škole hrábne. Domů jsem jela jako tělo bez duše. Říkala jsem si, že si dám svačinu a půjdu si zacvičit a nebudu na to myslet. Ale nešlo to. Cítila jsem se příšerně. Navíc jsem najednou měla dojem, že jsem všem doma na obtíž, že kvůli mě mají všichni starosti a že by bylo nejlepší, kdybych zmizela. No...a tak jsem zmizela. Už jsem to doma prostě nemohla vydržet a šla ven.
Přepadla mě šílená touha se znovu přejíst. Ne chuť. Já už na to jídlo ani nemám moc chuť, jenom ho prostě chci. Chci něco jíst. A s touhle myšlenkou jsem zamířila do obchodu s tím, že si tam koupím něco dobrého. Chtěla jsem si koupit jen jednu jedinou sladkost, někde si sendout na lavičku, sníst jí a pak se vrátit domů. Nakonec to dopadlo tak, že jsem odcházela s 2 Ledovými kaštany (když oni byly ve slevě :D), s balíčkem čokoládových Disco sušenek a s balíčkem Beskydských sušenek. Když jsem z toho obchodu odcházela, neměla jsem v plánu to sníst všechno. Ale stejně jsem věděla, že to udělám. A udělala. Seděla jsem na lavičce u krematoria, nešťastná, ubrečená, přecpaná a chtěla jsem, by už to všechno skončilo. A připadala jsem si jako blázen.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Domů jsem jít nechtěla a tak jsem se šla jen tak procházet. Ta má procházka se nakonec protáhla na 2 hodinky. Ani po těch 2 hodinách se mi nechtělo domů, ale už se stmívalo a mě byla zima. Celou dobu, co jsem šla, jsem si v hlavě promítala celý svůj život. Všechno, co jsem prožila a co jsem prožít mohla, kdybych si tak nezkazila život, poslechla svoje učitelky ze základky a na tu dementní školu nešla. Proč jsem si ksakru myslela, že bych gympl nezvládla? Šla jsem a přemýšlela o svém životě. A přála si vrátit čas. Každou chvilku jsem kontrolovala mobil, jestli mě náhodou někdo neshání, ale pokaždé jsem ho zase zklamaně strčila do kapsy. To, že jsem tam neviděla žádné smsky mě akorát utvrdilo v tom, že doma asi nikomu nechybím a že je jim jedno, že jsem se skoro na 3 hodiny jen tak beze slova ztratila. Bylo to nejhorší odpoledne, co jsem zažila za poslední dobu.
Vrátila jsem se ve třičtvrtě na sedm a k mému překvapení zjistila, že doma všichni blázní, kde jsem a proč jim neberu mobil. Mobile pitomej, to si mi jako nemohl říct, že zmeškaný hovory zobrazuješ až po odemčení kláves???? Tohle ten můj starej teda nedělal.
Mamka si mě potom zavolala, že si chce se mnou promluvit. Prý se hrozně bála, že si chci něco udělat, nebo že jsem utekla z domova. A já se hrozně rozbrečela , že už to zkrátka nedávám a že nevím, co mám dělat, ale že už jsem se asi definitivně zbláznila. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já dopadnu takhle špatně. Že zrovna já budu trpět tak hnusnýma depkama a že ze mě škola udělá takovou trosku. A že díky ní spadnu do záchvatovitého přejídání. Ano, už je to tak. Nechtěla jsem si to přiznat. Říkala jsem si: no tak sis občas trochu dopřála, ale umíš se přece ovládat, ne? No, tak teď už neumím. Od pondělka jsem to vydržela dva dny a včera to přišlo zase. A snědla jsem toho asi nejvíc ze všech záchvatů, co jsem kdy měla. I o tom jsem s mamkou mluvila a ona mi potom navrhla, že do té školy prostě budu chodit jen pár dní v týdnu, abych se z toho úplně nesložila. Že prý si něco vymyslíme a já se doma zatím budu učit na příjimačky.
Takže jsem do školy šla v úterý a myslím, že jsem to tam vydržela v klidu jenom proto, že jsem věděla, že zbytek týdne už tam nemusím. Ano, stejně jako ten minulý jsem se i  tentokrát válela doma. Až na to, že teď mě opustily veškeré naděje. 20 hodin denně (rozumějte, ty zbylé 4 jsem spala, ale jelikož už se i o škole i zdá, tak vlastně klidně můžu napsat 24h) jsem myslela na to, jestli ten gympl zvládnu. A pořád víc se utvrzovala v tom, že ne. Připadala jsem si úplně k ničemu. Snažila jsem se učit, ale v tu chvíli mi to připadalo absolutně zbytečné, protože jsem si myslela, že nemám šanci. Nic nemělo smysl. I kdybych ty příjimačky udělala, určitě by to tam bylo ještě horší. Nenašla bych si tam kamarády, nezvládala bych studium a všechno by bylo v hajzlu. Je to marný. Zbytečný. Já jsem zbytečná. Jsem naprosto zbytečný člověk. Nejsem pro nikoho ničím prospěšná, akorát všem přidělávám starosti. Vždyť mamka sama mi říkala, že na to pořád musí myslet a že je z toho smutná ( a zkustě nemít depku, když vám tohle poví váš rodič...ona je nešťastná kvůli mě). Co vůbec dělám na tomhle světě? Já tady přece vůbec nemám být. Stejně jsem nechtěný dítě. Mamka sice říká, že jsem byla jenom neplánovaná, ale já to beru jako nechtěná. Neplánovali mě, tudíž mě ani nechtěli. Jaká byl asi jejich reakce, když se dozvěděli, že je máma znovu těhotná? Pochybuju, že skákali radostí do stropu, ale co by si ostatní pomysleli, kdyby šla mamka na potrat? To si toho fakana raději nechá, i když jí to bude stát 9 měsíců utrpení a značnou finanční zrtátu. A pak mi došlo, že tohle bude nejšpí ten důvod, proč se mi v životě nic nedaří. Protože já na tomhle světě nemám co dělat. Neměla jsem se narodit a proto nemám štěstí. Místo mě tady měl být někdo jiný. Já mu vzala jeho život a jsem tady místo něj. Bůh se mě tudíž teď nejspíš snaží dohnat k sebevraždě, aby se tu uvolnilo místo pro toho dotyčného, který se měl před 16 lety narodit místo mě...
Přesně takovéhle myšlenky jsem měla tento týden. No považte, může tohle napsat normální člověk??? Už jsem oficiálně šibnutá, protože takovéhle myšlenky žádného zdravého člověka nenapadají. Samozřejmě  si nemyslím nic z toho, co jsem teď napsala. Ještě včera jsem sice měla jiný názor, ale vím, že rodiče přesto že mě neplánovali, mě nakonec chtěli a měli rádi stejně jako ostatní. Možná i víc, protože jak je již známo, nejmladší je pokaždé maaminčiným mazánkem, kterému pokaždé všechno projde :D A přesně tím jsem byla i já. Bez maminky ani ránu a maminka pro svou malou baculatou Elišku s ďolíčkama v jejích tlusťoučkých tvářičkách udělala cokoliv :D 
Víte ale, co jsem si v tyhle chvíle přála ze všeho nejvíc? Abych už tady nemusela být. Seděla jsem u topení v slzách a přála si, aby už to všechno skončilo. Abych už tohle nemusela zažívat a abych už nikdy nic necítila. A pořád jsem nemohla uvěřit, že tuhle magorku ze mě udělala škola. To zjištění mě vážně vyděsilo.
Psychouš no, co víc k tomu dodat.
Tady vidíte, že jsem na tom byla den ode dne hůř. A proto včera přišla ta další přežíračka.
Když jsem si šla včera večer lehnout, nemohla jsem (jako každý večer) usnout a usilovně myslela na to,  abych se už ráno neprobudila a doufala, že když na to budu opravdu pořádně myslet, že si to nějak dostanu do hlavy a nějakým zázrakem se to povede. Nepovedlo, jak vidíte, jsem pořád tady :D
Tím se tedy dostáváme ke dnešnímu zlomovému dni.
Zrovna jsem byla uprostřed nicnedělání u Prostřena, když do pokoje vtrhla mamka a honem prý ať jdu vedle, že se mnou musí mluvit. Ani nevíte, jak ve mě v tu chvíli hrklo. Hrozně jsem se lekla, co se děje, protože mamka skoro brečela.
A pak mi to řekla.
Volala na gympl a prý by tu byla možnost, že bych nemusela dělat žádný příjimačky, ale přestoupila bych hned a dodělala prvák tam. Když mi to mamča řekla, tak já jsem bulela okamžitě :D Nemohla jsem tomu uvěřit. A pořád nevěřím.
V pondělí tam s mamkou jedeme, abychom to nějak domluvili a abych tam řediteli osobně potvrdila, že jsem připravená na to, že to bude hodně těžký. Sice si nejsem vůbec jistá, jestli na to jsem připravená, ale chci to zkusit. Uvědomuju si, že to bude pořádnej masakr a že bude ráda, jestli prvákem vůbec projdu a nepropadnu. Ale za pokus to přece stojí, ne? Přinejhorším budu opakovat první ročník, což nebude žádná hrůza, protože stejně bylo původně v plánu, že tam nastoupím od příštího roku normálně do prváku. Takže v podstatě nemám co ztratit. Maximálně čas, protože časově to bude náročný hodně. A psychicky určitě taky. Zvlášť pro mě, takovýho nerváka :D Cvičení nejspíš půjde úplně stranou (a zdravá strava asi taky :D), protože nějaký buchty na břiše a kulatej zadek je v tuhle chvíli úplně to poslední, co mě zajímá (dobře, zase úplně to poslední ne :D). To ještě chvilku počká, ale tahle úžasná příležitost ne. Tu mám teď a víckrát jí mít nebudu. Proto ji musím využít a dát do toho všechno.
Prosím vás, jestli si myslíte, že je absolutně nemožný zvládnout prvák gymplu za pár měsíců, tak mi to raději neříkejte a nechte mi alespoň tu malou jisřkčiku naděje, díky které mám dneska úplně fantastickou náladu.
Hned potom, co to vyřídíme na gymplu mě pojedeme odhlásit z bývalé školy a to bude moje poslední návštěva tam. Už abych to měla za sebou. Beztak mě budou všichni přemlouvat, abych neodcházela, ale tůůdle :D Od úterka už nejspíš nastoupím na gympl. To se ještě domluví v pondělí. Možná to nevyjde, ale každopádně do tamtoho ústavu se už nevrátím. To se opravdu radši pokusím o ty příjimačky a začnu znovu od prváku. V hloubi duše ale doufám, že to všechno zvládnu dohnat a neztratím rok.
Tak mi prosím držte palečky, ať mi to vyjde. Je to věc, na kterou jsem se dneska hodně upjala a která mě popohání k tomu, abych se učila ještě víc. Však jsem taky hned po tom, co mi to mamka oznámila, zasedla k matice a počítala jako šílenec :D
Máte z toho taky takovou radost? :D
Mě to připadá jako neskutečný sen. V takový obrat událostí jsem tedy opravdu nevěřila a už vůbec ho nečekala takhle brzo. Po dlouhé době je mi zase dobře a mám pocit, že by se konečně mohlo všechno zlepšit. Tak doufám, že je ten pocit správný a opravdu se to zlepší. To je ale ještě budoucnost a já, na radu psycholožky, nebudu myslet na to, co bude, ale na to, co je teď. A teď mám šanci začít někde jinde a chci tu šanci chytit za pačesy a pořádně s ní zamávat :D

Tak jsem vám tady sáhodlouze vypsala události posledních dní, ale když se tak zamyslím, zdaleka ne všechno, co bylo původně v plánu. Ještě včera jsem myslela, že v tomhle článku budou jenom moje temné myšlenky, ale nakonec jsou jenom v jedné polovině článku. Juchů :D
Dobrá, dobrá.
Tenhle článek má být taky trochu o cvičení a jídle, ale dneska už to bylo dlouhé až moc, takže to vezmu zkráceně.
Vymyslela jsem si další 4 tréninky a 3 z toho už mám odzkoušené. Docela mě baví si sestavovat vlastní plány. Zavedla jsem si na to i "Workout Book", kam si je všechny zapisuji. Možná vám se i nějaké hodím, když přijdu na způsob, jak vám některé cviky, co jsem vlastnomozkově vymyslela, popsat :D
A co se toho jídla týče....Zdravě moc nejím, to už jsem psala. Víte, jak jsem měla v plánu si ty Cookies sušenky z Amerického týdne šetřit a rozdobit si je do tvarohu? No, tak z toho sešlo, protože všechny padly při mých přežíracích záchvatech. Upss :D
Za týden jsem se přejedla 4x a to je celkem slušné číslo. Nemyslím si, že bych se díky přestupu na jinou školu vyléčila, ale doufám, že aspoň trochu mi to pomůže, protože jsem si na 100% jistá, že se tohle u mě vyvinulo kvůli škole. A když už budu chodit do jiné, mohlo by se to malinko zlepšit. No, to uvidíme. Třeba se pro změnu budu přejídat z toho množství učení, kterého budou mega kvanta. Ale s tím počítám, že ke šprtání si budu brát nějakou tu čokošku na nervíky :D
Ještě vám musím napsat, že jsem objevila naprosto skvělé sůšy. Jsou to ty Beskydské, co jsem si v pondělí (při depresích) koupila. Není nad to si vytvořit závislost na další nezdravé věci, že? :D (http://beskydske.cz/wp-content/uploads/2014/05/beskydske_susenky_big_cokoladove.png) Ale když ony jsou fakt mňamózní. Chutnají jako plněné nutellou :33 Alespoň nějaká výhoda té pondělní přežíračky :D
No nic, teď jdeme na nejhezč jídelníček tohoto týdne (a asi i jediný víceméně hezký :D)

Jídelníček:
Snídaně - bílý jogurt (asi 250g), 10 banánových müsli srdíček, 4 žitné sušenky, pomeranč, jablko, hroznové víno,  lžička burákového másla, skořice, černá káva
Oběd - špagety s ricottou a hráškem
Svačina - plátek žitného chleba s Mexickou pomazánkou Lunter, rajče, 1/2 okurky, červená paprika, plátek sýra
Večeře - kuřecí maso na indický způsob s rýží (som vařila :D)

Cvičebníček:
1) 20 Min HIIT: Cardio + Legs
2)Roar Challenge - Brutal Butt and Inner Thigh Workout - aneb vlastnomozkově vytvořený trénink a věřte mi, že ten název ho opravdu dokonale vystihuje :D V téhle challengi už mám další 3 tréninky a všechny jsou docela masakr. Měla bych si o sobě přestat myslet, že jsem nezničitelný superman a vytvořit nějaký, který budu normálně zvládat :D

A to by bylo pro dnešek všechno. Pokud jste to dočetli až do zdárného konce a jste pořád živí, tak vám gratuluji. Já totiž umírám. Takhle dlouhý článek už v životě nechci psát :D
Děkuji vám všem, co jste ho dočetli a i vám, co jste se o to alespoň pokusili :D
CHtěla bych se vám ještě omluvit za to, že jsem teď vůbec neodpovídala na komentáře. Napravím to, nejpozději do zítřka tam ty odpovědi budou, přísahám :D
Zatím se mějte krásně a ještě jednou vám moc děkuju za to, že tyhle mé kecy čtete a že se mě snažíte tak hezky povzbuzovat. Hodně jste mi pomohl, když mi bylo nejhůř a za to jsem vám moc vděčná :)

P.S: Nikdo mě nedonutí, abych ty kraviny po sobě četla. Za případné chyby se omlouvám a raději se i omlouvám za všechno, co jsem napsala a doufám, že si o mě nemyslíte, že patřím do blázince. I když tam možná patřím :) Ale se mnou i půlka planety :D