pátek 17. dubna 2015

Záchvatovité přejídání: Moje šílená noční můra



Zdravím vás!
Dnes tu pro vás mám již dlouho slibovaný článek o ZP. V deníčku, který měl dneska vyjít, bych stejně psala z větší části o tom, takže jsem se rozhodla se na to konečně vrhnout.
Asi vám nemusím psát, co to vlastně ZP je, ne? Stručně řečeno, člověk během chviličky dokáže sníst obrovské množství jídla. A to opravdu hodně obrovské. Já říkám, že prostě sežere všechno, co najde. Smutná a děsivá skutečnost.
Důvodů k ZP může být spoustu. Může jít o nějaké bláznivé diety, o nedostatek důležitých živin, příliš náročný pohyb, psychické problémy a jak jsem se dočetla na internetu, tak i peníze, protože hned několik slečen si za to nechává dokonce platit.
Já se ale dneska nechci zaměřit obecně na ZP, ale chci popsat, jak tomu bylo a je u mě.
Začnu tím, jak jsem se vlastně do ZP dostala.



Já jsem vinu přisuzovala především mé bývalé škole, kterou jsem den ode dne nesnášela pořád víc a chodit tam pro mě bylo opravdu velké utrpení. Pořád si myslím, že to ona u mě  ZP odstartovala. Kvůli málému množství jídla to rozhodně být nemohlo, protože já jsem jedla dost a všechno. V ničem jsem se neomezovala, jedla jsem zdravá i nezdravá jídla. Všechno jsem to pro vás dokumentovala foťákem, takže i vy jste viděli, že jsem si nic neodpírala a naopak si docela dopřávala.
Většinou, kdy přišlo ZP jsem na tom byla psychicky kapánek hůř a to bylo proto, že jsem myslela na školu. Nechtěla jsem na ní myslet a tak jsem šla jíst. Nezačalo to jen tak lusknutím prstů. Už párkrát předtím jsem to občas maličko s jídlem přehnala, ale nikdy to nebylo nic velkého. Já z toho samozřejmě měla šílené výčitky, protože jsem si myslela, bůh ví kolik jsem toho nesnědla. Teď by to byl jen zlomek toho, co všechno jsem ve výsledku schopná sníst.


Rozjelo se to začátkem března. To jsem na tom psychicky byla asi úplně nejhůř za celý rok. Byla jsem na sezení u psycholožky, díky které jsem dospěla k rozhodnutí, že by bylo nejlepší, kdybych přestoupila. V tu chvíli se mi ulevilo. Říkala jsem si, že to už zvládnu a ten prvák tam dochodím. Ale nepomohlo to. Naopak, bylo to pro mě pořád těžší a těžší. Už jsem tam nechtěla chodit. Maminka ze mě byla zoufalá a docela často mě potom nechávala doma.  Měla strach, že tam až do konce roku chodit nezvládnu a zařídila mi ten přestup na gympl. Zezačátku jsem měla v plánu udělat přijímačky a jít znovu od prváku.
Takže jsem se doma pokoušela učit, měla hrozný strach ze všeho, co bude a jedla. Hrozně jsem se bála, že to nevyjde a já se tam budu muset vrátit a východisko pro mě bylo jenom a pouze jídlo.
Potom maminka přišla s tím, že můžu přestoupit hned. Měla jsem z toho radost, i když jsem se bála. Myslela jsem si, že se to snad trochu uklidní a že už nebudu mít takovou potřebu se přejídat. Ale neuvědomila jsem si jednu věc. Nezačala jsem se přejídat kvůli škole, ale kvůli tomu stresu, co mi způsobovala. A těch stresů jsem já měla hodně i po přestupu na gympl. Přejídání tudíž pokračovalo a já se mezitím stihla docela pořádně vyjíst. Naučila jsem se řěšit stres jídlem. Kdykoliv se něco nepovedlo, kdykoliv jsem se necítila dobře, kdykoliv jsem byla smutná, myslela jsem jen na to, jak moc se chci jíst přejíst, abych na to nemusela myslet.


Kdo nezažil, asi to nepochopí. Ale každý má svoje metody na to, jak se uklidnit. A já se prostě uklidňuji jídlem. Je to pro mě určitý pocit uspokojení. Ano, když jím, jsem spokojená. Je těžké popsat, jak se vlastně cítíte během záchvatu.
Každý to má možná jinak. Já se dřív nesnášela už když jsem jedla. Ale postupně to přesrostlo v něco úplně jiného. Chvíle, kdy jsem se mohla přejíst, pro mě byly uklidňující. V okamžiku, kdy si dávám do pusy jakékoliv jídlo, jsem prostě šťastná. Nemusím myslet na to, co se děje kolem. Na malou chviličku můžu zapomenut na všechny starosti a nic neřešit. Jenom jíst. Pokaždé vím, že jakmile skončím přijdou výčitky, deprese, slzy a smutek. Ale v tu chvíli je mi prostě dobře a jak už jsem psala výše, nechci myslet na to, co bude potom. Myslím na to, co je teď a užívám si, že můžu jíst. Nic jiného v tu chvíli není. Jenom já a jídlo.
Proto toho při každém záchvatu sním víc. Já totiž nechci, aby to skončilo. Až bude konec, budu zase nešťastná a navíc si budu připadat jako ta nejodpornější osoba na světě. Budu se nenávidět, štítit se vlastního těla. Budu si připadat nechutně, otekle, k ničemu, úplně zbytečná. Budu si přát, aby už to všechno skončilo. A nemyslím tím jenom to přejídání. Budu chtít definitivní konec. Konec úplně všeho, protože po každém přejedení mám pocit, že se z toho nikdy nevyhrabu a že takhle už dál žít nemůžu. Že takhle už dál žít nechci.


Pokud si myslíte, že po přejedení má člověk pouze výčitky z toho, co všechno sněsl a připadá si tlustý, tak bohužel ne. Minimálně já pokaždé začnu uvažovat o životě a o tom, jak už nic nemá cenu a jak už pozbývá smyslu se o něco snažit. Zkrátka jsem schopná si jen lehnout do postele, mačkat svojí plyšovou opici a brečet.
Nejhorší je, že ty pocity se u mě střídají hrozně rychle. Minulý pátek mi bylo fajn. Těšila jsem se, až přijedu domů ze školy, zacvičím si a pak si dám něco dobrého k snědku. Ale pak si někdo tam nahoře řekl ne, dneska jí tu radost prostě neudělám a všechno mi to pomíchal v hlavě. A já jsem se během minuty zase cítila pod psa. Přišla jsem domů a přežrala se tolik, jako ještě nikdy.


A takhle to mám pořád. Je mi skvěle, pak najednou přepnu a život už je zase celej v háji.
Hrozné to bylo i o Velikonocích, kdy jsem se vlastně přejídala téměř každý den. Všichni kolem mi říkali, ať si dám, když jsou ty Velikonoce. Ale tohle s Velikonocema nemělo nic společnýho. Já se nepřejídala mazance, ani beránka, ani velikonoční sekaný. Já se přejídala úplně běžných věcí, které s nimi nějak nesouvisí. A nebylo to jednorázové. Bylo to v průběhu celého dne. Velký oběd, potom nějaké čokoládičky, buchta a bonbónky a přestože jsem se cítila nacpaně, už jsem se těšila na svačinu, kdy jsem se opět narvala vším možným. Bylo mi vždycky špatně, ale stejně jsem se potom dokázala i normálně navečeřet. O Velikonocích jsem se jednoduše cítila pořád permanentně přecpaná a za ty ubohé 4 dny jsem přibrala 2 kila. To se mi nepovedlo ani za celé Vánoce. Ani o nich jsem toho nejedla tolik a bylo mi tenkrát blbě i po mnohem menším množství jídla.
Po Velikonocích jsem se snažila najet zase do normálního režimu. Pokoušela jsem se to nějak vyřešit, ale nedařilo se mi. Za 3 dny to přišlo zase. Dobře, hlavně neztrácej hlavu, ono to půjde, jen tomu dej čas, říkala jsem si. Za další 3 dny další přejedení. Ale jsem ráda alespoň za to, že bylo asi tak 2x menší než to předešlé. Pořád toho bylo dost, ale oproti jiným přežerům trochu méně. I tak jsem se ale cítila narvaně a přestože jsem to udělala někdy ve 5 hodin, jsem si šla dát v půl sedmé večeři. Ale nedokázala jsem jí sníst. Najednou se mi udělalo strašně špatně. Vyloženě na blití. O Vánocích jsem si o Štědrém dnu myslela, že jsem toho snědla strašně moc a že takhle špatně z jídla mi ještě nikdy nebylo. Chtělo se mi tenkrát trochu zvracet, ale nakonec to nešlo. Ovšem oproti tomu, jak zle mi bylo teď, to nic nebylo.  



 Zvracela jsem.  Zdaleka ne všechno, co jsem snědla, ale něco ano.
Ale bylo to poprvé, co jsem po přejedení zvracela. Ovšem zvracet a pokoušet se o to, jsou dvě odlišné věci. Přiznám se, že poslední dobou jsem se po přežerech snažila to vyzvracet. A můžu být jedině ráda, že se mi to nepodaří, i kdybych si strčila ruku do krku až po zápětí, protožetakhle bych možná spadla ještě do bulimie. A lidi, víte, jak moc bych se začala přežírat, kdybych věděla, že to potom všechno půjde ven? Sice jsem pokaždé naštvaná, že to jídlo nevyzvracím, ale nakonec jsem za to vděčná.  Jedna porucha příjmu potravy myslím bohatě stačí.


Noo, co bych vám k tomu ještě tak mohla napsat?
Možná o tom, jak se teď pookouším se z toho dostat. Upřímně? Moc mi to nejde. Každý můj pokus zatím dopadl katastrofálně. Ale potom zvracení jsem si něco uvědomila. Snědla jsem toho méně než obvykle a bylo mi mnohem víc špatně než obvykle. Znamená to snad, že už se tělo začíná bránit? Nebo že si za ty 3 dny zdravé stravy naivně myslelo, že to celé už skončilo a ten náhlý záchvat mu prostě neudělal dobře? Nevím…
Hledala jsem na internetu rady, jak se ze ZP vyléčit a málem jsem vzteky rozmlátila svůj notebook, protože všechno, co jsem se dočetla, jsem už sama dobře věděla. Kdyby si ten někdo, kdo tyhle „chytré“ rady píše,  prošel ZP, tak by moc dobře věděl, že takové obecné kecy nikomu nepomůžou. My potřebujeme opravdovou pomoc. Nějakou úžasnou metodu, kterou když vyzkoušíme, definitivně nás těch hnusných přežerů zbaví. Ale žádná taková metoda neexistuje. Neexistuje osvědčený lék na to, jak se ZP zbavit. Každý si ho musím najít sám. Každý musí v sobě objevit to, co ho nutí tyhle věci dělat a poslat to už konečně někam.  Já sama ještě nevím, jak se z toho vyhrabat. Ale snažím se. Snažím se každý den a i kdybych se měla snažit třeba ještě 200 dní, tak tu snahu nevzdám.
Tak jsem přibrala! A co? Mám se tím užírat a přecpávat se dál? Ne! Já s tím budu něco dělat! Protože já s tím chci něco dělat! Najdu si svou kouzelnou metodu, která mi v tom pomůže a dostanu se z toho.


Vím, že to bude hodně těžké. Na jídlo myslím v podstatě celý den a nutkání se přejíst jsou obrovské. Už tady ani nejde o chutě, jde o to, že prostě chci jíst. To se mi přesně stalo včera. Snědla jsem oběd a najednou se ocitla úplně sama doma. Tam nastal ten radikální problém, protože já když jsem sama doma, okamžitě mě napadne, jaká je to skvělá příležitost se jít přežrat. A tak jdu a žeru. Tentokrát jsem ale na nic neměla chuť. Dlouho jsem stála u špajzu a přemýšlela, co si dám, protože jsem na nic neměla chuť! Ale stejně jsem to znovu udělala.
Nevím, proč pokaždé, když jsem sama, se mi v hlavě začne honit, že bych se mohla jít napcat. Okamžitě mi stoupne adrenalin a já cítím takové….jak to říct…vzrušení? Asi špatné slovo, ale něco podobného to je. Představte si, že jste malé dítě, co už se nemůže dočkat dárků pod stromečkem. Najednou zazvoní zvoneček a vy se ženete podívat, co všechno vám Ježíšek nadělil. Tak takový podobný pocit mívám já. Akorát se ženu pro jídlo. Prostě mě láká ta představa, že jsem sama a že si můžu jíst až do alelujá. Zní to sice zvrhle, ale bohužel je to realita, ve které teď žiji.
Takže pro začátek mého léčení by bylo celkem fajn, kdybych nikdy nezůstala sama v kuchyni. To by mi dost pomohlo, protože před ostatními se přejídat opravdu nehodlám. Ani v pokoji už jíst nemůžu, protože všechny svoje sladkosti (a že jich nebylo zrovna málo), jsem ehm…už dávno zlikvidovala. Bude to znít divně, ale jsem teď za to docela ráda, protože aspoň nemůžu nic jíst.

Takhle nějak podobně to vypadá u mě. Až na to, že já si takhle vegedím u špajzu.
 Takže tak. Trošku jsem se rozepsala a to jsem sem plánovala napsat ještě pár svých jídelníčků, jestli tak těm mým žranicím dá říkat. Ale nejspíš to už dneska uzavřu a budu pokračovat zase příště. Beztak je vám zle už teď. Co teprve, kdybyste si přečetli, kolik toho pokaždé sežeru.
Napadlo mě, že až se přejím příště (jakože dost pochybuju o tom, že už to neudělám), tak se pokusím hned zapsat moje pocity, abyste věděli, jaké myšlenky se mi někdy honí hlavou. Občas jsou totiž vážně hooodně zvláštní. Někdy uvažuju, jestli se vlastně cítím dobře a nebo se nenávidím.
Nejde to popsat. Asi to opravdu nejlépe pochopí ti, co si tím doopravdy prošli. Ale tím nemyslím, že snědli tabulku čokolády, nebo pytlíček chipsů. To se jako ZP považovat fakt nedá, to mi promiňte.
Neočekávám, že mi někdo pomůžete. Jsem vděčná za všechny vaše rady, ale dokud tu chybu budu já mít v hlavě, tak mi nejsou nic moc platné. Musím se s tím nějak vypořádat sama. A skoncovat s tím, do prčic!


Já chci bý totiž jako dřív. Spokojená, šťastná, zdravá a fit. Chci si zase užívat jídlo, mít se dobře a hlavně se cítit dobře. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Chci to být zkrátka zase ta stará já, která milovala jídlo, měla ráda život a ke štěstí jí skoro nic nescházelo.
Potřebuju jen malou podporu, abych to zvládla. Prosím, držte mi palce, abych zase norálně fungovala a dokázala být opět pozitivní a psát pro vás články.


Děkuji vám všem, co sem ještě stále chodíte a píšete mi milé komentáře. Jsem za ně moc vděčná, stejně tak jako za všechnu tu podporu a nabídnutou pomoc. A samozřejmě za přečtení tohoto dlouhatánského článku. Vážím si toho, že na můj blog chodí takoví skvělí lidé, jako jste vy.
Mějte se zatím krásně a užijte si víkend :) 

P.S: Omlouvám se, že teď vůbec nikde nekomentuji. Nemám moc čas, ale pořád na své oblíbené blogy ráda chodím, kdykoliv mám chviličku. Jen jsem líná něco okomentovat. Ale žádný článeček mi neunikne, to se nebojte ;)) 



21 komentářů:

  1. To víš, že rádi čteme tvé články, i když se poslední dobou netýkají příliš pozitivních věcí. Ale je to něco, čím si procházíš, a tím pádem pochopitelné.
    ZP jsem si neprošla (a klepu!!!), ale věřím, že je to něco odporného. Jako každá závislost a těmi jsem si už párkrát prošla. Neexistuje žádná zaručená rada, zaručený způsob, jak se z toho dostat. Protože jak sama píšeš, je to jen a jen v Tvé vlastní osobě, v Tvé síle, rozhodnosti, trpělivosti, ale i odvaze a snaze. Chce to se pořádně zamyslet, třeba si i sepsat vše, co se okolo děje a jak to na tebe působí. A díky tomu si utříbit myšlenky.
    A vždy to tak bývá, že na člověk to nejvíce přijde, když je sám. Protože před sebou se stydět nemusí, ale na názorech ostatních už mu přece jen záleží. Snaž se tedy co nejvíce času trávit s někým. A ač to zní asi příšerně, někomu to svěřit. Vše, čím si procházíš. Není to tak, že by tě nepochopil nebo odsoudil, snaž se to brát naopak, že tě podpoří, poradí, pomůže! Protože podpora je neskutečně důležitá.
    Na internetu je spousta blogerek (vlastně je to poměrně smutné kolik...), které si tím prošly, zkus napsat jim, mají zkušenosti. A nebo někomu v okolí, kdo je ti blízký - to by možná bylo úplně nejlepší :)
    Každopádně Ti držím palce a moc a moc MOC Ti přeji, aby ses přes to překutálela a znovu byla silná, v pohodě, zdravá, fit :) Neboj se ničeho, zvládneš to!

    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc Ti děkuju za podporu i rady :) Plánuji někomu ohledně ZP napsat, protože ačkoliv jsem si nejdříve myslela, že to zvládnu sama, tak teď vidím, že to asi nepůjde, protože je to se mnou pořád špatný. A je to strašně těžký. Vím, že když se někomu svěřím, že se mi možná bude snažit pomoct, ale já se za to strašně stydím. Nechci, aby si o mě někdo myslel, že se jenom cpu a hned z toho dělám nějakou nemoc atd. Takže asi spíš zkusím někomu napsat. Myslím, že někdo, kdo si tím prošel a nebo prochází mě pochopí lépe :)
      Ještě jednou Ti děkuji, jsi skvělá holka a já si moc vážím toho, že se mi snažíš takhle pomáhat :))

      Vymazat
  2. Nejlepší je vypadnout ven. :) Když tě to začíná chytat tak běž ven, zavolej kamarádům a běžte se projít nebo na brusle. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych ráda, ale bohužel v našem městě žádné kamarády nemám. Všichni bydlí jinde. A stejně bych to asi nedokázala. Když mám chuť, tak prostě nechci dělat nic jiného, než jíst a nezvládnu prostě jen tak jít pryč, abych to neudělala :/ To je právě ten problém. Ale děkuji za radu :)

      Vymazat
  3. Je mi hrozně líto, čím si teď procházíš :( Věřím - kdo si tím neprošel (to samé jako já si prošla anorexií), nepochopí....Vůbec si neumím představit, jak se cítíš :( Zkus napsat někomu, kdo si tím prošel - možná poradí....Stres toho dokáže hodně. Chtělo by to pořádně si ujasnit, kde je chyba - co nejvíc ovlivňuje to, co se ti děje...Špatně se radí, když člověk nemá zkušenosti. Snaž se trávit hodně času s lidmi, být co nejméně sama...Nebo jít i sama, prostě vypadnout z domu :)
    Držím palečky, ať se to co nejdřív vyřeší - jsi šikovná holka, určitě to zvládneš !
    http://lucyshealthylifestyle.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já skoro pořád přemýslím nad tím, co se mi v životě děje a proč to vlastně dělám. Snažím se zapátrat, co mě k tomu vlastně přivedlo a co mě nutí to neustále dělat. Chtěla bych tu chybu objevit, ale sama bohužel nevím, kde je... :(
      Asi bych měla být víc ve společnosti, ale bohužel si poslední dobou přeji být spíš sama. Nemám moc zájem o to s někým někam chodit a vím, že je to špatné, ale opravdu jsem raději sama. Ale vypadnout ven by mi možná pomohlo. I kdybych měla jít sama.
      Možná nemáš zkušenosti, ale stejně Ti moc děkuji za radu i podporu, protože pro mě je důležité, když vím, že mi tady všichni držíte palce :) Snad se z toho dokážu nějak vyhrabat.

      Vymazat
  4. Když tak čtu tvé pocity a co všechno děláš, uvědomuji si, že jsem tím dřív také trpěla a ani nevěděla, že něco takového existuje :O Úplně jsem se ve všem našla... úžasné pocity během jezení a nesnášení se po dojedení, kompenzovala jsem si tím samotu a nervy... k tomu pokaždé, když jsem byla v obchodě, jsem cítila ten pocit volnosti a milionu chutí, co chci vyzkoušet a dát si... Ani nevím, kdy to přestalo - asi když jsem si uvědomila, že takhle vypadat nechci a silou vůle jsem si už v obchodě nekupovala čokolády a brambůrky. Úplně si pamatuju, kdy jsem z obchodu vyšla bez nákupu! To byl naprosto dokonalý pocit - pocit vítězství... Mě teda nejvíce pomohla silná vůle, řekla jsem si ne (NENENENE, dokážeš to!) nic si nedáš a pak jsem ze sebe měla super pocit ... Držím palce, ať tu nejsilnější vůli v sobě najdeš a nad tou přežíračkou vyhraješ! :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy si připadám, jako úplný blázen, když do sebe láduju všechno možné a dělá mi to jakousi zvrhlou radost a potom mi to v hlavě přepne a rázem se šíleně nenávidím. Vždycky mám chuť se schoulit do klubíčka a rychle usnout, abych na to, co jsem provedla, nemusela myslet. Ale nikdy se to nepovede a já se zmůžu tak akorát na to, abych brečela jako malá holka.
      S těmi obchody to mám stejně. Kdykoliv mám u sebe peníze, tak se prostě někde v obchodě stavím a neco si tam koupím. A někdy tam trávím docela dost dlouhou dobu, protože se nemůžu rozmyslet, co si vlastně chci koupit. Zrovna ve čtvrtek jsem si koupila čokoládu a snědla ji cestou domů. A tam směle pokračovala. Prostě hrůza. Stydím se za sebe, za svoje myšlenky a i za to, že kvůli ZP občas musím doma někdy i lhát.
      Je to hrozně těžký. Vím, že si musím umět říct ne, ale zatím mi to moc nejde. V posledních dnech jsem se přejídala pořád a říkat ne je pro mě pořád těžší.
      Ale když to zvládli jiní, tak já přece můžu taky, ne? Jsem ráda, že jsi se z toho dostala a ten boj vyhrála. Zvlášť, když jsi na tom byla podobně jako já. Snad to taky dokážu a budu zase normálně žít :) Děkuji Ti moc :))

      Vymazat
  5. Já jsem si taky prošla ZP, ale v hodně menším měřítku. Trvalo tak 2 měsíce, a většinou 1x do dvou týdnů. Mě sakra pomohlo IIFYM, jedu ho už 4 týden a přežíračky nikde! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky tím trpím asi tak 2 měsíce, ale bohužel mnohem častěji, než si trpěla ty. Už jsem slyšela o tom, že IIFYM spoustě holek mpomohlo se ze ZP dostat, ale já myslím, že mě by to nesedlo. Nikdy jsem si nepočítala makra a obávám se, že pořád myslet na to, co můžu ještě dneska sníst a co ne, bych asi nezvládla. Navíc nejím pořád jenom to, co si sama uvařím. Chodím někdy do školní jídelny a jím jídla, co vaří mamka a ona sama někdy neví, co všechno a kolik toho do těch jídel dala. A mě se do toho popravdě ani moc nechce. Nechci, aby se můj život točil jenom kolem maker. Každému ale vyhovuje něco jiného :))

      Vymazat
  6. Sama jsem si prošla ve stejném věku anorexií, která se mi po třech letech, kdy jsem se rozhodla, že s tím konečně něco udělám, přehoupla do ZP... Nikdy jsem se necítila víc zoufale, najednou jsem nad sebou naprosto ztratila kontrolu, je to, jako by racionální myšlení prostě zmizelo. Stále s tím bojuju, ale odhodlala jsem se zajít k nutriční poradkyni a díky tomu mi došlo, že jsem si o tom potřebovala s někým promluvit, abych neustále nestála jen sama proti sobě. Vážně mi to pomohlo, přinejmenším psychicky :) Ale tahle varianta léčby chce asi hodně velké nasbírání odvahy a jít s barvou ven, tedy přiznat i někomu jinému než sobě, že je někde velká chyba.. Přeju ti hodně štěstí, abys to celé zvládla a zvítězila, držím palce ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Když to řeknu na rovinu, tak se v tu chvíli z člověka stane skoro zvíře a chce zkrátka jenom jíst a jíst.
      O poradkyni jsem už taky přemýšlela, ale to bych o tom musea promluvit i se svou mamkou a nevím, jestli by ona tohle pochopila. O tom, že existuje nějaká porucha ZP asi nikdy neslyšela a nevím, jak by na to reagovala. Nejspíš by to nebrala jako nějaký velký problém a já bych jí to asi nezvládla vysvětlit. Sama se ale k poradkyni opravdu neodvažuji, protože se dost stydím a taky bojím o tom mluvit.
      Zkusím to sama, ale pokud to nepůjde, určitě vyhledám nějakou odbornou pomoc, protože takhle už dál žít nechci.
      Děkuji moc, snad se to podaří. Já Ti také přeji hodně štěstí, ať se z toho dostaneš :))

      Vymazat
  7. ahoj, každé jediné slovo...jako bych to psala já. trpím tim taky, už tři roky-někdy lepší, někdy horší. teď zrovna příšerný, naposled jsem žrala včera a teď chci taky...chci to strašně moc.. ale snažím se nějak usměrnit a tak jsem zrovna dočetla tvůj článek..už mám uklizeno a vážně nevím co půjdu dělat teď..kdybys chtěla, tak si můžem psát (fb nebo cokoliv). jinak držím palce! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. samozřejmě to špatně skončilo, a já jedu už třetí den v kuse...co tty?

      Vymazat
  8. Na tvůj blog jsem narazila čistě náhodou. Jen jsem viděl nadpis ohledně ZP, musela jsem si to jít přečíst, protože tím taky procházím a bojuji. Trápí mě to skoro už rok. :-/ Přesně jak píšeš, pročetla jsem celý internet, co lidem pomáhá, ale rady typu- běž se projít, sněz to a to a bla bla, čti si, zabav se ... to mi nikdy nepomohlo. :-)
    Myslím si, že to chce jen čas. Bohužel přibereme, budeme přibírat, ale snad jinačí cesty ani není. Člověk si musím SÁM uvědomit kdo je, co chce, jak silný bude.
    Pořád mám ale v hlavě citát, 7x spadneš - po 8 se postavíš!! :-) Já spadla teda už toooolikrát. Ale věřím v sebe, že to dám! :-) Stejně jak věřím tobě a všem, kteří si tím prochází. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Holky, mne pomohla jedna slecna, co se tomu venuje. Sama si tim prosla... Vi o tom tolik veci. Uplne jsem se poznala. Vyhazovala jsem penize za psychologa a zbytecne. Jedno sezeni s ni trva skoro 2 hod, stoji 800 Kc. Pak Te tyden "vede"online a cvak..ja z toho byla venku. Kdybyste nekdo potreboval: shorty90@post.cz

    OdpovědětVymazat
  10. Si napsala článek o mě? :D Dokonce i teď skončily Velikonoce a i mě se to zas rozjelo během března... Proč, proboha?! Ještě nedávno jsem byla happy jak dva greppy, i když mě trápilo milion starostí. Jedla jsem střídmě, nehladověla, jedla všechno, na co jsem měla chuť, neomezovala se. Fajn bylo to, že jsem neměla chuť na 5 sušenek za den :D Prostě jsem jedla normálně. A pak úplně stejný scénář jako minulý rok. Začátek roku - nemoc. Jsem doma, léčím se. Nudím se, nemám co dělat. Začínám jíst sladkosti, které jsou stále doma. Pak mi dochází, že to neni dobrý nápad, tak to trochu koriguju. Nemoc se protahuje, s ní nemůžu cvičit, vypadnou mi fyzické aktivity. Pomalu začínám jíst víc a sílí chuť na sladké. Už nemám sílu jít někam cvičit, jsem jak balon a stydím se, je mi těžko. Nemám náladu. Chci jen jíst. Jíst. Jsem úplně plná. Cožeee, máma koupila tribitku? Šup sem s ní. Na rozdíl od tebe mi zvracení jde a opět už jsem se 1x neudržela a něco šlo ven... Ale pořád to bylo jen jednou, říkám si: to bude dobrý, dostaneš se z toho, začneš cvičit, to bude fajn... Ale každý den je to stejně na nic, každý večer mám větší břicho. Myslím, že tohle mi zase úplně rozhází hormony. Nebo něco v těle. A s tím zase přijdou deprese. Tahle to alespoň mohu popsat ze scénářů z minulých roků. Nakonec budu tak na dně a vyčerpaná... Ale stejně to pomalu začne končit. Není to tak, že bych si řekla dost, teď začnu být šťastná. Nepřijdu na žádnou zázračnou metodu. Prostě najednou cítím život. A pak vím, že přichází lepší dny. A všechno se pomalu dá do normálu. Ale proč tímhle vůbec člověk, já, musí projít? Proč mi to nejde zastavit? Co to zase spustilo? To by mě veeeelmi zajímalo. Už začínám věřit tomu, že i ta nemoc před přejídáním a tím vším je psychického původu. Jen zjistit ten důvod...

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, kdyby tenhle komentář objevil někdo, kdo se snaží vyléčit ze zp nebo bulimie, prosim napište mi na mail lillyia@seznam.cz.
    Sama se snažím vyléčit,ale bohužel zatím neúspěšně. Hledám někoho s kým bychom se mohli navzájem podporovat, je mi 14 takže nejlíp někdo mladší :-) Vážně se chci vyléčit, mamce už jsem to několikrát řekla,ale ona to nechápe,říká že přejíst se je normální :-( jenže neví o mých nájezdech na kuchyň a o mých pocitech...neví jak strašně moc toho dokážu sníst...a někdy potom zvracim :-( a k psycholožce stejně chodit nemůžu, chodili jsme tam už před 2 lety kvůli anorexii...a bylo to hrozně drahý :-/

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj, sice píšu tak s dvouletým zpožděním, ale třeba si toho všimneš. Mám už rok (sakra rok!) úplně stejnej problém- v podstatě všechno co jsi napsala souhlasí, všechny ty pocity, stavy, opakování se, jak chceš žít zase jak předtím- to jsou i mý myšlenky a líp bych to nenapsala. Nevím, jak jseš na tom teď, kdybyses z toho dostala, byl bych ráda za jakoukoliv radu, protože já se snažím už dvanáct měsíců pořád dokola a nemůžu se z toho cyklu vymotat. Už mám tak šílenou závislost na sladkým a takovej návyk na přejídání se nezdravým jídlem, že mám někdy chuť si jít lehnout na koleje jak je to marný. Zrovna dneska jsem o něčem podobným napsala na svůj "blog" článek, tak si ho můžeš přečíst. Doufám, že už jsi z toho venku a dík za jakoukoliv reakci.

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj, vim, co citis, prosla jsem si tim lonsky rok. Bylo to silene a nenachazela jsem vychodisko. Bala jsem se, ze skoncim jako ty dvestekilove americke slecny, co jsou uveznene ve svych domech a mela jsem strasne deprese. Paradoxne mi nejvic pomohl muj kamarad, ktery mi rekl jednoduchou vec - nebojuj s tim, prijmi to jako spatne obdobi, ktere skonci, tak jako skonci vsechno. Zni to jako klise, ale pokud tu pozornost zameris na to, aby sis udelala dobre, zamerila se na sebe a delala se vsemi moznymi zpusoby stastnou, to jidlo ti nejak pomalu ze zorneho pole zmizi. Cim vic s tim budes bojovat, tim vetsi se to bude zdat. Navic to ma vzdy nejakou pricinu, nejaky stre, nespokojenost nebo frustraci, ktera ZP vyvolala. Je mnohem lepsi se soustredit na reseni tohohle nez na reseni samotne ZP. Drzim palce!

    OdpovědětVymazat
  14. Mám s tím problém už několik měsíců. Rozumím všemu, o čem se v tomto článku píše. Každý večer mi připadá jakože můj život už nemá cenu, vždycky totiž chodím spát s plným žaludkem a je mi z toho víc než na nic. Den co den kontroluji vahu a nejmin desetkrat za dem se koukam do zrcadla v domneni, ze jsem smad zhubla. Zni to opravdu hloupe, vim jak zhubnout spravnym zpusobem, vim ze tohle je spatne, ale cast meho mozku je proste uplne v haji a chce jen jist. Nemam se s tim komu sverit, nikdo z okoli by to nepochopil, ale jsem rada ze aspon na internetu zjistuji, ze v tom nejsem sama. Moc dekuji. Musime to zvladnout!!!

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za každý váš komentář i návštěvu. Velmi si toho cením :)