Záchvatovité přejídání: Moje šílená noční můra

Zdravím vás!

Dnes tu pro vás mám již dlouho slibovaný článek o ZP. V deníčku, který měl dneska vyjít, bych stejně psala z větší části o tom, takže jsem se rozhodla se na to konečně vrhnout.

Asi vám nemusím psát, co to vlastně ZP je, ne? Stručně řečeno, člověk během chviličky dokáže sníst obrovské množství jídla. A to opravdu hodně obrovské. Já říkám, že prostě sežere všechno, co najde. Smutná a děsivá skutečnost.

Důvodů k ZP může být spoustu. Může jít o nějaké bláznivé diety, o nedostatek důležitých živin, příliš náročný pohyb, psychické problémy a jak jsem se dočetla na internetu, tak i peníze, protože hned několik slečen si za to nechává dokonce platit.

Já se ale dneska nechci zaměřit obecně na ZP, ale chci popsat, jak tomu bylo a je u mě.

Začnu tím, jak jsem se vlastně do ZP dostala.

Já jsem vinu přisuzovala především mé bývalé škole, kterou jsem den ode dne nesnášela pořád víc a chodit tam pro mě bylo opravdu velké utrpení. Pořád si myslím, že to ona u mě  ZP odstartovala. Kvůli málému množství jídla to rozhodně být nemohlo, protože já jsem jedla dost a všechno. V ničem jsem se neomezovala, jedla jsem zdravá i nezdravá jídla. Všechno jsem to pro vás dokumentovala foťákem, takže i vy jste viděli, že jsem si nic neodpírala a naopak si docela dopřávala.

Většinou, kdy přišlo ZP jsem na tom byla psychicky kapánek hůř a to bylo proto, že jsem myslela na školu. Nechtěla jsem na ní myslet a tak jsem šla jíst. Nezačalo to jen tak lusknutím prstů. Už párkrát předtím jsem to občas maličko s jídlem přehnala, ale nikdy to nebylo nic velkého. Já z toho samozřejmě měla šílené výčitky, protože jsem si myslela, bůh ví kolik jsem toho nesnědla. Teď by to byl jen zlomek toho, co všechno jsem ve výsledku schopná sníst.

Rozjelo se to začátkem března. To jsem na tom psychicky byla asi úplně nejhůř za celý rok. Byla jsem na sezení u psycholožky, díky které jsem dospěla k rozhodnutí, že by bylo nejlepší, kdybych přestoupila. V tu chvíli se mi ulevilo. Říkala jsem si, že to už zvládnu a ten prvák tam dochodím. Ale nepomohlo to. Naopak, bylo to pro mě pořád těžší a těžší. Už jsem tam nechtěla chodit. Maminka ze mě byla zoufalá a docela často mě potom nechávala doma.  Měla strach, že tam až do konce roku chodit nezvládnu a zařídila mi ten přestup na gympl. Zezačátku jsem měla v plánu udělat přijímačky a jít znovu od prváku.

Takže jsem se doma pokoušela učit, měla hrozný strach ze všeho, co bude a jedla. Hrozně jsem se bála, že to nevyjde a já se tam budu muset vrátit a východisko pro mě bylo jenom a pouze jídlo.

Potom maminka přišla s tím, že můžu přestoupit hned. Měla jsem z toho radost, i když jsem se bála. Myslela jsem si, že se to snad trochu uklidní a že už nebudu mít takovou potřebu se přejídat. Ale neuvědomila jsem si jednu věc. Nezačala jsem se přejídat kvůli škole, ale kvůli tomu stresu, co mi způsobovala. A těch stresů jsem já měla hodně i po přestupu na gympl. Přejídání tudíž pokračovalo a já se mezitím stihla docela pořádně vyjíst. Naučila jsem se řěšit stres jídlem. Kdykoliv se něco nepovedlo, kdykoliv jsem se necítila dobře, kdykoliv jsem byla smutná, myslela jsem jen na to, jak moc se chci jíst přejíst, abych na to nemusela myslet.

Kdo nezažil, asi to nepochopí. Ale každý má svoje metody na to, jak se uklidnit. A já se prostě uklidňuji jídlem. Je to pro mě určitý pocit uspokojení. Ano, když jím, jsem spokojená. Je těžké popsat, jak se vlastně cítíte během záchvatu.

Každý to má možná jinak. Já se dřív nesnášela už když jsem jedla. Ale postupně to přesrostlo v něco úplně jiného. Chvíle, kdy jsem se mohla přejíst, pro mě byly uklidňující. V okamžiku, kdy si dávám do pusy jakékoliv jídlo, jsem prostě šťastná. Nemusím myslet na to, co se děje kolem. Na malou chviličku můžu zapomenut na všechny starosti a nic neřešit. Jenom jíst. Pokaždé vím, že jakmile skončím přijdou výčitky, deprese, slzy a smutek. Ale v tu chvíli je mi prostě dobře a jak už jsem psala výše, nechci myslet na to, co bude potom. Myslím na to, co je teď a užívám si, že můžu jíst. Nic jiného v tu chvíli není. Jenom já a jídlo.

Proto toho při každém záchvatu sním víc. Já totiž nechci, aby to skončilo. Až bude konec, budu zase nešťastná a navíc si budu připadat jako ta nejodpornější osoba na světě. Budu se nenávidět, štítit se vlastního těla. Budu si připadat nechutně, otekle, k ničemu, úplně zbytečná. Budu si přát, aby už to všechno skončilo. A nemyslím tím jenom to přejídání. Budu chtít definitivní konec. Konec úplně všeho, protože po každém přejedení mám pocit, že se z toho nikdy nevyhrabu a že takhle už dál žít nemůžu. Že takhle už dál žít nechci.

Pokud si myslíte, že po přejedení má člověk pouze výčitky z toho, co všechno sněsl a připadá si tlustý, tak bohužel ne. Minimálně já pokaždé začnu uvažovat o životě a o tom, jak už nic nemá cenu a jak už pozbývá smyslu se o něco snažit. Zkrátka jsem schopná si jen lehnout do postele, mačkat svojí plyšovou opici a brečet.

Nejhorší je, že ty pocity se u mě střídají hrozně rychle. Minulý pátek mi bylo fajn. Těšila jsem se, až přijedu domů ze školy, zacvičím si a pak si dám něco dobrého k snědku. Ale pak si někdo tam nahoře řekl ne, dneska jí tu radost prostě neudělám a všechno mi to pomíchal v hlavě. A já jsem se během minuty zase cítila pod psa. Přišla jsem domů a přežrala se tolik, jako ještě nikdy.

A takhle to mám pořád. Je mi skvěle, pak najednou přepnu a život už je zase celej v háji.

Hrozné to bylo i o Velikonocích, kdy jsem se vlastně přejídala téměř každý den. Všichni kolem mi říkali, ať si dám, když jsou ty Velikonoce. Ale tohle s Velikonocema nemělo nic společnýho. Já se nepřejídala mazance, ani beránka, ani velikonoční sekaný. Já se přejídala úplně běžných věcí, které s nimi nějak nesouvisí. A nebylo to jednorázové. Bylo to v průběhu celého dne. Velký oběd, potom nějaké čokoládičky, buchta a bonbónky a přestože jsem se cítila nacpaně, už jsem se těšila na svačinu, kdy jsem se opět narvala vším možným. Bylo mi vždycky špatně, ale stejně jsem se potom dokázala i normálně navečeřet. O Velikonocích jsem se jednoduše cítila pořád permanentně přecpaná a za ty ubohé 4 dny jsem přibrala 2 kila. To se mi nepovedlo ani za celé Vánoce. Ani o nich jsem toho nejedla tolik a bylo mi tenkrát blbě i po mnohem menším množství jídla.

Po Velikonocích jsem se snažila najet zase do normálního režimu. Pokoušela jsem se to nějak vyřešit, ale nedařilo se mi. Za 3 dny to přišlo zase. Dobře, hlavně neztrácej hlavu, ono to půjde, jen tomu dej čas, říkala jsem si. Za další 3 dny další přejedení. Ale jsem ráda alespoň za to, že bylo asi tak 2x menší než to předešlé. Pořád toho bylo dost, ale oproti jiným přežerům trochu méně. I tak jsem se ale cítila narvaně a přestože jsem to udělala někdy ve 5 hodin, jsem si šla dát v půl sedmé večeři. Ale nedokázala jsem jí sníst. Najednou se mi udělalo strašně špatně. Vyloženě na blití. O Vánocích jsem si o Štědrém dnu myslela, že jsem toho snědla strašně moc a že takhle špatně z jídla mi ještě nikdy nebylo. Chtělo se mi tenkrát trochu zvracet, ale nakonec to nešlo. Ovšem oproti tomu, jak zle mi bylo teď, to nic nebylo.  

 Zvracela jsem.  Zdaleka ne všechno, co jsem snědla, ale něco ano.

Ale bylo to poprvé, co jsem po přejedení zvracela. Ovšem zvracet a pokoušet se o to, jsou dvě odlišné věci. Přiznám se, že poslední dobou jsem se po přežerech snažila to vyzvracet. A můžu být jedině ráda, že se mi to nepodaří, i kdybych si strčila ruku do krku až po zápětí, protožetakhle bych možná spadla ještě do bulimie. A lidi, víte, jak moc bych se začala přežírat, kdybych věděla, že to potom všechno půjde ven? Sice jsem pokaždé naštvaná, že to jídlo nevyzvracím, ale nakonec jsem za to vděčná.  Jedna porucha příjmu potravy myslím bohatě stačí.

Noo, co bych vám k tomu ještě tak mohla napsat?

Možná o tom, jak se teď pookouším se z toho dostat. Upřímně? Moc mi to nejde. Každý můj pokus zatím dopadl katastrofálně. Ale potom zvracení jsem si něco uvědomila. Snědla jsem toho méně než obvykle a bylo mi mnohem víc špatně než obvykle. Znamená to snad, že už se tělo začíná bránit? Nebo že si za ty 3 dny zdravé stravy naivně myslelo, že to celé už skončilo a ten náhlý záchvat mu prostě neudělal dobře? Nevím…

Hledala jsem na internetu rady, jak se ze ZP vyléčit a málem jsem vzteky rozmlátila svůj notebook, protože všechno, co jsem se dočetla, jsem už sama dobře věděla. Kdyby si ten někdo, kdo tyhle „chytré“ rady píše,  prošel ZP, tak by moc dobře věděl, že takové obecné kecy nikomu nepomůžou. My potřebujeme opravdovou pomoc. Nějakou úžasnou metodu, kterou když vyzkoušíme, definitivně nás těch hnusných přežerů zbaví. Ale žádná taková metoda neexistuje. Neexistuje osvědčený lék na to, jak se ZP zbavit. Každý si ho musím najít sám. Každý musí v sobě objevit to, co ho nutí tyhle věci dělat a poslat to už konečně někam.  Já sama ještě nevím, jak se z toho vyhrabat. Ale snažím se. Snažím se každý den a i kdybych se měla snažit třeba ještě 200 dní, tak tu snahu nevzdám.

Tak jsem přibrala! A co? Mám se tím užírat a přecpávat se dál? Ne! Já s tím budu něco dělat! Protože já s tím chci něco dělat! Najdu si svou kouzelnou metodu, která mi v tom pomůže a dostanu se z toho.

Vím, že to bude hodně těžké. Na jídlo myslím v podstatě celý den a nutkání se přejíst jsou obrovské. Už tady ani nejde o chutě, jde o to, že prostě chci jíst. To se mi přesně stalo včera. Snědla jsem oběd a najednou se ocitla úplně sama doma. Tam nastal ten radikální problém, protože já když jsem sama doma, okamžitě mě napadne, jaká je to skvělá příležitost se jít přežrat. A tak jdu a žeru. Tentokrát jsem ale na nic neměla chuť. Dlouho jsem stála u špajzu a přemýšlela, co si dám, protože jsem na nic neměla chuť! Ale stejně jsem to znovu udělala.

Nevím, proč pokaždé, když jsem sama, se mi v hlavě začne honit, že bych se mohla jít napcat. Okamžitě mi stoupne adrenalin a já cítím takové….jak to říct…vzrušení? Asi špatné slovo, ale něco podobného to je. Představte si, že jste malé dítě, co už se nemůže dočkat dárků pod stromečkem. Najednou zazvoní zvoneček a vy se ženete podívat, co všechno vám Ježíšek nadělil. Tak takový podobný pocit mívám já. Akorát se ženu pro jídlo. Prostě mě láká ta představa, že jsem sama a že si můžu jíst až do alelujá. Zní to sice zvrhle, ale bohužel je to realita, ve které teď žiji.

Takže pro začátek mého léčení by bylo celkem fajn, kdybych nikdy nezůstala sama v kuchyni. To by mi dost pomohlo, protože před ostatními se přejídat opravdu nehodlám. Ani v pokoji už jíst nemůžu, protože všechny svoje sladkosti (a že jich nebylo zrovna málo), jsem ehm…už dávno zlikvidovala. Bude to znít divně, ale jsem teď za to docela ráda, protože aspoň nemůžu nic jíst.

Takhle nějak podobně to vypadá u mě. Až na to, že já si takhle vegedím u špajzu.

 Takže tak. Trošku jsem se rozepsala a to jsem sem plánovala napsat ještě pár svých jídelníčků, jestli tak těm mým žranicím dá říkat. Ale nejspíš to už dneska uzavřu a budu pokračovat zase příště. Beztak je vám zle už teď. Co teprve, kdybyste si přečetli, kolik toho pokaždé sežeru.

Napadlo mě, že až se přejím příště (jakože dost pochybuju o tom, že už to neudělám), tak se pokusím hned zapsat moje pocity, abyste věděli, jaké myšlenky se mi někdy honí hlavou. Občas jsou totiž vážně hooodně zvláštní. Někdy uvažuju, jestli se vlastně cítím dobře a nebo se nenávidím.

Nejde to popsat. Asi to opravdu nejlépe pochopí ti, co si tím doopravdy prošli. Ale tím nemyslím, že snědli tabulku čokolády, nebo pytlíček chipsů. To se jako ZP považovat fakt nedá, to mi promiňte.

Neočekávám, že mi někdo pomůžete. Jsem vděčná za všechny vaše rady, ale dokud tu chybu budu já mít v hlavě, tak mi nejsou nic moc platné. Musím se s tím nějak vypořádat sama. A skoncovat s tím, do prčic!

Já chci bý totiž jako dřív. Spokojená, šťastná, zdravá a fit. Chci si zase užívat jídlo, mít se dobře a hlavně se cítit dobře. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Chci to být zkrátka zase ta stará já, která milovala jídlo, měla ráda život a ke štěstí jí skoro nic nescházelo.

Potřebuju jen malou podporu, abych to zvládla. Prosím, držte mi palce, abych zase norálně fungovala a dokázala být opět pozitivní a psát pro vás články.

Děkuji vám všem, co sem ještě stále chodíte a píšete mi milé komentáře. Jsem za ně moc vděčná, stejně tak jako za všechnu tu podporu a nabídnutou pomoc. A samozřejmě za přečtení tohoto dlouhatánského článku. Vážím si toho, že na můj blog chodí takoví skvělí lidé, jako jste vy.

Mějte se zatím krásně a užijte si víkend :) 

P.S: Omlouvám se, že teď vůbec nikde nekomentuji. Nemám moc čas, ale pořád na své oblíbené blogy ráda chodím, kdykoliv mám chviličku. Jen jsem líná něco okomentovat. Ale žádný článeček mi neunikne, to se nebojte ;))