Deník náladové puberťačky: 28.3. - 10.4.

Ahojky!

Dnes je sobota a venku je nádherné počasí. Já už mám za sebou pořádný ranní běh a skvělou snídani v podobě jáhlovo-ovesné kaše s teď jsem si konečně našla čas napsat nějaký článek. Teď jsem to tady dost flákala. Žádé články, žádné odpovědi na komentáře, prostě nic. A to musím honem rychle napravit.

Omlouvám se, že jsem se neozvala včera, jak jsem slibovala a měla původně v plánu, ale vůbec se mi nechtělo nic psát. Ale ted vám tady vypíšu všechno, co teď momentálně zažívám a jak to všechno zvládám, takže se připravte na pěkně rozsáhlý sloh.

Jdeme na to.

Moje nejoblíbenější trénérka a největší isnpirace. Christine Salus a její úžasné workouty :3

V první řadě vám musím napsat o tom zatracenym ZP. Nechce se mě pustit a já už z toho začínám být zoufalá. V pondělí jsem ještě byla odhodlaná to překonat a začít od začátku. Jenže včera jsem se opět neovládla a snědla toho strašně moc. Když jsem toho v sobě měla už dost, řekla jsem si, že dneska už na nějakou snahu kašlu, ale že od zítřka už se budu snažit s tím něco dělat.

Zkoušela jsem už různé metody, jak se z toho dostat, ale nic nepomáhá. Zkoušela jsem jíst méně zdravě a více si dopřávat, abych to pak přestala dělat, ale to nefungovalo. Ani jíst opravdu zdravě a od všech těch sladkostí se držet dál mi nešlo.

Je to jako začarovaný kruh. Celý den myslím skoro pořád jenom na jídlo. Myslím na to, jak bych si dala čokoládu a nebo dortík a sušenky a jak mám chuť si zalézt do postele a  nic nedělat, jenom jíst. Někdy si říkám, že bych se nejradši ujedla až k smrti. A nejhorší je, že už mi to začín být jedno. Dřív jsem se po přejezení cítila nechutně a tlustě a nenáviděla jsem se. Teď se tak sice cítím taky, ale tak nějak to neřeším. A to mě děsí. Jestli je mi to jedno, tak se z toho totiž asi těžko vyhrabu. Ale já to nechci dělat. Nesnáším ten pocit, když to skončí a já najednou cítím, jak jsem narvaná k prasknutí, nafouklá jako balón a jaké mám křeče v břiše. Nehledě na to, že jsem potom utahaná jako kotě a nejradši bych prospala celý den. 

Včera po příjezdu ze školy jsem měla v plánu cvičit, ale místo toho jsem šla jíst. A jedla opravdu hodně. Byla jsem hrozně přecpaná a nebyla schopná vůbec ničeho. Jen se válet, mít deprese a usínat u televize. Dřív jsem aspoň měla tu soudnost, že když jsem se odpoledne přejedla, už jsem pak nevečeřela, protože jsem se vydržela cítit přecpaně až do večera. Ale teď už to tak vůbec nedělám a i když je mi pořád zle, stejně se jdu normálně navečeřet. A včera jsem dokonec jedla ještě asi v 10 hodin večer, kdy jsem toho taky snědla docela dost. Takže prostě přežírání jako prase.

Jsem už z toho všeho unavená. Nenávidím se za to a nenávidím, jak se potom cítím. Ale zároveň mi ty chvíle, kdy jím, přiníšejí takový klid a uspokojení. Na chvilku je všechno fajn a já nemusím nic řešit. Jenom jím a užívám si, že toho můžu sníst kolik chci. Proto toho při každém záchvatu sním čím dál víc. Nechci totiž skončit a vím, že jakmile to utnu, přijde ten odporný pocit provinění a nenávisti k sobě samé. Pocity, že jsem úplně k ničemu a že takovýhle život nemá cenu. Že takhle já nechci žít a že už to nezvládám.

A pak přijde taková ta vteřinka, kdy mi to v hlavě přepne a já si začnu říkat, že do dokážu a že od zítřka se budu snažit jako nikdy. Říkám si, že ta přibraná kila zase shodím a že budu zase spokojená, zdravá a šťastná, budu se cítit dobře ve svém těle a budu i dobře vypadat. Ne jako teď, kdy mám opravdu pořádnej pupek.

Ptala jsem se ségry, jestli si upřímně myslí, že jsem přibrala a ona mi odpověděla, že rozhodně ne a ještě se na mě koukala jako ma magora, jakože co to blbnu. Že prý jsem hubená. Trochu mě to uklidnilo, i když vím, že to břicho mi vážně narostlo a i ty pidi náznaky svalů, které jsem na něm občas zahlédla, jsou pryč. Ale já chci, aby tam zase byly. Sakra, chci to. Chci to hned. Jenže ony tam jen tak nebudou a už vůbec ne ten six pack, po kterém tak strašně toužím, ani nevím proč. Přála bych si, aby na mě bylo vidět, že cvičím, ale ono není. A poslední dobou už vůbec ne, když se cpu jako hovádko. Ale já věřím, že to jednou vidět bude. Ty svaly mi nenarostou přes nos, ale jednou ano. Možná mi to bude trvat dlouho, ale dokážu to. Chci vypadat dobře a chci mít radost z toho, co dělám, jako jsem měla loni v létě, kdy jsem milovala zdravou stravu a spoustu pohybu. 

Lidé kolem mi říkají, že jsem pořád štíhlá, přestože mi váha ukázala několik kilo navrh. Cítím se lépe, když vím, že to na mě nejspíš není až tak vidět, ale stejně je chci zase sundat. Připadám si celá taková oteklá, vyčerpaná a bolavá. Ale chci tenhle boj vyhrát a inspirací jste mi vy všichni. Zatím sice nevím, jak nad tím vyzrát, ale snad na to přijdu. Asi si řeknu, že to zkusím vydržet třeba do příští soboty. Nechci tím říct, že v sobotu se za odměnu přejím, ale něco dobrého a hodně nezdravého si třeba dám. A možná taky ne, protože na sebe budu pyšná a nebudu si to chtít kazit. Ne, fakt nevím, co budu dělat. Zkrátka se budu snažit jíst tak nějak přiměřeně, napůl zdravě, napůl nezdravě a tolik na to jídlo nemyslet, protože to mě opravdu ubíjí. Uvidíme, co se z toho vyvine, ale doufám, že ty svoje chutě aspoň trochu zkrotím a když už mám potřebu jíst sladké, tak pane bože aspoň v menším množství. Za menší množství pokládám například celou čokoládu. Co já bych za to dala, kdybych všechno to jídlo, co při záchvatu sním, zredukovala jen na jednu ubohou čokoládu. To je totiž jen 500-600kcal navíc. A já někdy přijímám navíc i 4x tolik. A kdybych se vykašlala na cvičení, asi by ta váha stoupala ještě rychleji. 

Noo nic. Kdybych věděla, že se o tom ZP tak rozepíšu, rovnou bych napsala článek celý věnovaný jen tomu. Což stejně mám v plánu, protože tohle není zdaleka všechno, co jsem o tom chtěla napsat. Do článku pak přidám i některé svoje jídelníčky (vhodnější název by byl asi "přežrádelníček"), abyste se mohli pokochat, kolik jsem toho schopná sežrat. Budu se sice šíleně stydět a připadat si před vámi hrozně trapně, ale stejně to sem napíšu. 

Tak mi držte palečky, aby se mi to povedlo vydržet co nejdéle. I kdybych se třeba za týden znovu přejedla, budu ráda, že jsem to vydržela alespoň 7 dní. A ty intervaly se pak budou pořád prodlužovat, až to zmizí úplně a já už nebudu mít potřebu to dělat. Pevně v to doufám.

To by bylo o přejídání a teď něco o škole. Už si začínám zvykat. Učení je mnohem víc, než na minulé škole, ale docela to zvládám. Zatím z ničeho nepropadám, což je dobré znamení :D Občas (vlastně celkem často :D) mívám sice slabé chvilky, kdy mám chuť všechno vzdát (a jít se přejíst jen tak mimochodem), ale pak se to zase srovná. 

Kdybych ale měla říct, jak je mi celkově, tak jsem pořád taková...smutná? Nevím, myslela jsem, že se to po přestupu změní, ale já stále mívám deprese a stále si někdy (skoro furt :D) popláču nad svým životem. Přesto si ale myslím, že jsem na tom lépe než jsem bývala (když pominu ZP). Když si pomyslím, že bych měla pořád studovat TAM, tak se mi zvedne žaludek, rozbuší srdce a vyběhne tlak. Při tom pomyšlení  se mi vážně udělá blbě a znovu pocítím tu odpornou úzkost, kterou jsem tam cítila denně. Takže si myslím, že psychicky bych na tom byla 10x hůř, kdybych nezměnila školu.

Dířv jsem se přejídala kvůli tomu, že jsem tam musela chodit. Teď nevím, proč to dělám. Možná kvůli tolika změnám v mém životě? Kvůli tomu, že po mě pořád někdo něco chce, že se najednou musím učit 3x víc a že se každý den děsím toho, co mě čeká. Mám strach z budoucnosti. Nechci na ni moc myslet, ale ono to moc nejde. Jsem jednoduše psychicky labilní. Hůř se vyrovnávám s životními situacemi a když mě potká něco nelehkého, hned jsem z toho nervózní, nešťastná, jdu si pobrečet do polštáře, nebo vyjíst špajzku. Taková jsem ještě loni nebývala. Trochu lability už tam tenkrát bylo, ale rozhodně ne tolik. Co je to se mnou? To na mě tak puberta přišla až takhle pozdě? Nebo na to má vliv, že pořád nemám menstruaci? A že už jsem jí neviděla pěkně dlouho. V pondělí jdu opět na gyndu a doufám, že mi gynekoložka nějak pomůže.

Všechno je to takové zvláštní. Asi tomu moc neporozumíte, ale věřte mi, že ani já sama si nerozumím a že vlastně vůbec nevím, co od toho života chci. Asi mám nějaké špatné období, kdy všechno moc řěším a prožívám. Na mou přecitlivělou osobu je toho asi až příliš.

Už nevím, co vám mám psát. O ZP napíšu článek jindy a o mých prapodivných pocitech už toho taky bylo dost. Že bych už to tedy pro dnešek ukončila? :D To by se vám líbilo, co? :D

Ale já to už ukončím. Na rozdíl od minulého víkendu toho mám na tenhle mnohem míň, takže si trošku odpočinu. Dneska se bude grilovat, takže už se nemůžu dočkat.  Možná si odpoledne něco upeču. Třeba svoje fazolové brownies, které chutná jako měkký vláčný čoko dortík. Mňam! A možná zavedu zákusky po večeři, aby mě tolik nehonila mlsná. Zvlášť, když půjde o zdravý dezert! To by mi mohlo trochu pomoct, nemyslíte? Uvidíme. 

Už jsem psala, že jsem dneska byla běhat? Už podruhé jsem pokořila 10 km a jsem za to na sebe pyšná. I když...je pravda, že když jsem to uběhla minule, jsem taky byla po přežeru. To by mě zajímalo, jestli bych to vůbec uběhla za normálních okolností :D Možná bych to někdy mohla zkusit, co? :D 

Ale kuš. Přestaň otravovat a už jdi. Dobře, tak já jdu. Jdu si uvařit oběd. Té kaše bylo nějak málo a já už začínám mít hlad. Odpoledne si možná chvilku zacvičím, udělám si něco do školy a pak půjdu čuchat na zahradu grilovanou krkovičku :DUž se na ní těším a aby se neřeklo, tak si ogriluju i kousek Tofu :D 

Já pádím. Mějte se krásně a užijte si víkend! 

P.S: Jestli si o mě myslíte, že jsem nějaká cáklá, tak nejspíš budete mít pravdu :))